2. etapa: Borovno - Březnice (33km)
A je tady pokračování mé cesty do Pelhřimova a já mám před sebou asi netěžší etapu, a tou je překonání Brd. Nechci jít po silnici v poměrně hustém provozu, chci si užít pro mě naprosto neprobádaný kus přírody. Zároveň se musím v časovém limitu cca osmi hodin dostat do civilizace( v mém případě do Březnice), abych se mohla vrátit domů(rozuměj do Mokrouš). Takže opět zadávám na mapách cz v sekci plánování start Borovno, cíl Březnice - pěšky! Super, itinerář na světě..
Z Březnice mi jede vlak s přestupem ve Zdicích do Rokycan. Tady už bude nezbytná asistence rodiny:-).
Ale pojďme na začátek mého dnešního putování. Ráno jsem se nechala odvézt do Sedlce, odkud jede ráno po 8 .hodině každý den autobus do Rožmitálu, o víkednu funguje jako cyklobus a jede až do Příbrami. V pracovní dny mi není přesně jasné, pro koho je určený, do práce i do školy je to poměrně pozdě, v buse jsme asi 4 lidi. Ale mně se to opravdu velmi hodí, protože už ve tři čtvrtě na 9 vystupuju v Borovně, tedy v cíli mé předchozí túry.
opouštím Borovno po žluté:-)
V Sedlci
Chytím se značky, která mě minule do Borovna nedovedla, ovšem odtud je značená výborně. "Staré časy u mě" mají dnes všechna okna otevřená, zřejmě se tam pracuje nebo dokonce vaří? Mne se to ovšem v tuto hodinu netýká a tak se natěšená vydávám na výpravu. Po menší peripetii se zapomenutými turistickými holemi, která se překvapivě a příjemně vyřeší, mi nic nebrání v ostrém startu.
Řada lidí se mě ptá - a to se nebojíš sama v lese? Ok, v nějakém městském lesoparku za šera ano, ale tady? Daleko od města a s tak mizivou frekvencí lidí po cestách (za celou pouť potkám 3 lidi) má případný násilník opravdu velmi malou šanci si "užít".
Žlutá značka mě po chvilce přivádí do malinké osady jménem Křtí. Pár idylických chaloupek, okenice otevřené, lidi ale nevidím, a vstupuju do lesa.
Krása, žádná neprostupná pustina, příjemný vlídný les, upravená cesta, plno hub...teda nejedlých, jen sběrači masáků by si přišli na své.
Borovno má nadmořskou výšku něco přes 550mnm. Křtí už 600m a teď teprve začne stoupání, za 3km budu nad Maráskem - na vyhlídce v 800mnm. Cestou potkám Dívčí studánku a naštěstí si dočepuju svou litrovou lahev vody. Voda dnes bude nad zlato:-).
Potkávám kouzelnou bělovlasou babičku s košíkem hub, popovídáme si, má jen masáky Za chvíli ale u cesty čeká opravdový hřib, tak si ho aspoň vyfotím.
Cesta na nejvyšší vrchol mé dnešní cesty krásně plyne a v půl jedné jsem na Třemšíně. Jsem 13 km od Borovna. Pár foto bez komentáře:
Na vrcholu Třemšína půlhodinka pauzy, zatím jsem pořád jen šlapala, občas pár borůvek na osvěžení. Říkám si, škoda, že tu někdo není, aby mě vyfotil. Snažím se pochopit systém samospouště na mém foťáku, ale je to nad mé síly. Nemám mobil na pořizování selfie, chtěla bych jen důkaz, že jsem tu byla. Nevím, jestli se vám to taky stává, ale mně se myšlenka občas zhmotní, a tak kde se vzala, tu se vzala, přichází najednou dlouhovlasá paní v bílé sukni, vlídně mě pozdraví, a já si pohotově řeknu o foto..paní mě vyfotí a pokračuje s krosnou dál na své pouti a jiným směrem, plnit asi přání zase někomu jinému..a tak si anděla Brd alespoň rychle vyfotím
Nádherné místo, určitě tu nejsem naposledy.
Měním barvu turistické značky a po modré mám dojít přes Bezděkov do Březnice. Do Bezděkova to má být 9km, ale budou zatraceně dlouhé a nevyhnu se bludnému kameni.
Cesta opět krásně plyne, dva vrcholy cesty- Marásek a Třemšín (800 a 827m) mám za sebou a teď už bude jen pomalu scházet dolů. V Březnici budu v nadmořské výšce 460m. Tak pojďme...
Je po poledni a i tady ve výšce to začíná docela hřát, voda ubývá i když šetřím, jak se dá. U třemšínské boudy opět krásná studánka, tak si dočepuju a vykračuju si dál. Najednou přicházím k silnici, jenže ouha, značka zmizela...Začnu lovit v mapě, tedy na 3 stránkách podrobných map, které jsem si vytiskla(bohužel jen černobíle) z map.cz.
Až dosud kvalitně značená cesta uondala mou pozornost, takže v první chvíli nevím, ve kterých místech a u které silnice přesně jsem. Po silnici jede taková ta sekačka příkopů, vousatý pán. Mávám na něj a myslím si, že mé gesto dostatečně naznačuje, aby přibrzdil. On si ale mé mávání vysvětluje trochu jinak, srdečně mi také zamává a mizí.
Pro jistotu se vracím po cestě asi 300m k poslední značce, žádné rozcestí, cesta je správně, takže nalézám i místo na mapě, kde právě jsem. Vracím se zpátky k silnici, mapa praví, že moje cesta má silnici přesně překřížit. Já bych ráda, ale na protější straně je doleva i doprava oplocená obora, cesta žádná. Podle slunce i podle mapy vidím ,že silnice má severojižní orientaci, já musím na východ. Jdu tedy po silnici kousek doleva a jupíí, vidím cestu. Má to jen malý háček, značka ani na této straně není. Jo, to se může stát, směr mám dobrý, šlapu a doufám....Přicházím na kolmou cestu, souběžnou se silnicí, je označená - ovšem žlutou značkou...navíc já opravdu musím na východ. Bez značky si ale dál netroufám. Jestliže jsem oboru obešla zleva, zkusím jít teď chvíli doprava..přinejhorším seběhnu zpět na silnici a budu stopovat...Jo, je to doma, za chvilku rozcestí, opouštím žlutou a správným směrem po modré se vydávám k Bezděkovu.
Oproti plánu mám výrazné zpoždění, je skoro půl čtvrté, když se Bezděkov objeví.
První civilizace po skoro 25km, ale není tu hospoda, není tu obchod, nejsou tu lidé. Mám ještě asi decku vody, jablko a plané třešně ptačky u cesty. Do Březnice 8km, vlak mi jede v 17,40. Nastává boj s časem. Teď už nejdu lesní pěšinou, závěrečná etapa mého treku, neboli hezky počeštěně mé štreky, vede po asfaltové silničce. Zlaté mé hůlky, odrážím se, co to jde a 8 km zvládám v pro mě rekordním čase 1,5 hodiny.
Horko, žízeň, ale jsem v Březnici. Na vlakové nádraží je to přes celé město do kopce, mizerné značené, ptám se na každém rohu, už jsem se doptala, že je tam i restaurace. Míjím totiž jen přeplněné parkoviště Penny,spěchám, sem si pro vodu nepůjdu. V 17,10 mám načepované pivo a spokojeně vydechuju. Tak jo, Brdy jsem dala...:-)
konečně v Bezděkově
